23.10.2009 k ránu

21.10.2009

22.10.2009 kdesi ve střední Evropě

Zbytečné telefonáty, o věcech které akorát bolí. Slova "miluji tě" tu vůbec nic neznamenají. Čekání na příchod o kterém víš, že nepřijde. Přemýšlení o tom co vlastně v životě chceme dělat, koho chceme milovat nebo alespoň můžeme. Kdo miluje nás a kdo na nás každý den myslí.

Na skříni u dveří mám nerozlepené dopisní obálky, které jsem našel ve schránce, nechci vědět co mi kdo píše.

V posteli ležím zabalen básněmi a melodiemi. Sním o světě tam venku a strašně se ho bojím. Chci žít ve svém a budu hledat někoho kdo v něm chce žít se mnou. Někoho kdo mi strašně chybí, koho nemohu najít. Jenže hledám pořádně? Tady nikoho přeci nenajdu, ale ven se bojím. Tak co s tím? Chce to najít odvahu a jít hledat, zvednout každý kámen a podívat se pod něho.

Hledám stopy, ztracené polibky, zmizelé doteky, vypařenou touhu a uschlé slzy. Kdybych tak mohl najít ty poslané smsky a napsané básničky, ty které jsem psával a ve škole rozdával.

Co to plácám, vždyť já vím kde je. Je tam a já si tady žiju ten svůj sen bez pravidel, dívám se z okna jak kolem letí červený balonek, letí po krásné modré obloze a na ní letí malé bílé letadélko a já nejdu ven abych ho chytil, prostě zůstanu uvnitř a nechám ho ulétnout. Nejdu ani za tygrem, který se schovává za oroseným sklem, chudák Tracy ho ztratil a já ho teď našel, teď to bude můj tygr, ale nevezmu si ho s sebou domů, nechám ho raději za tím sklem chodit dokola. Tracyho tygr je teď mým tygrem.

Tímto se naprosto upřímně vyznávám, že se bojím žít ten život venku. Jsem srab. Bojím se udělat něco pro to abych našel člověka pro život a hlavně abych našel život, ten svůj, kombinovaný se životem tam venku. A raději škrábu tady ve své komnatě něco na papír...

8.8.2009

Hezké datum bych řekl, kdyby bylo. Na stole nedopité pivo, prázdná sklenka od vína, aspirim, nějaké knihy a spousta zbytečností. Okno otevřené dokořán do pokoje vpouští studený vzduch a růžovou oblohu. Je půl šesté ráno. Vzbudil jsem se ve svém deliriu smutku a prázdnoty. Spi chlapče, to byl jen sen.

(Kolik je hodin? Sobota. Jasou tam taky nějaký čísla, ale bůh ví co znamenaj.)

7.8.2009

Přijde chlap k doktorovi, že prý má deprese. Že život je tvrdej a krutej. Že se cítí v tom hrozným světě úplně sám. Doktor povídá, že léčba je snadná: "Do města přijel slavný klaun Pagliacci. Zajděte se na něj podívat. To by vás mohlo postavit na nohy." Chlap se rozpláče: "Ale doktore, já jsem Pagliacci."

Tak asi takto dámy a přátelé, marnost nad marnost. Zkrátím to raději: hloupé a smutné holky, ale co, já se snažil.

Mám teď spousty, řekl bych. Takže se těším čtení novin, sledování všech zpráv a neskutečně si to užívám. Poznávám nové ulice ve městě a divím se, že tu takové máme. Dívám se po lidech a přemýšlím o nich.

V kinech teď běží Brüno. Kdo viděl, nemusím povídat, ale tohle mohl vymyslet jedine Cohen. O tom těžko něco napsat, snad jen, ano, občas jsem se smál. Je to fakt debilní a reflektuje to americkou mentalitu. (Bradolf Pittler)

Myslím, že pořád je to všechno o lidech, ale taky o dobrém jídle a pití, o dobré knize a filmu, o dobrém obraze, fotce nebo písni. Špatné lidi zahodit a je to.

Zase začínám

Doba pokročila, už máme srpen, blíží se Aldův svátek. Stalo se mnoho věcí, ale ještě víc se jich stane. Mám těď prázdniny, víc času na tvorbu, na pozorování, poznávání lidí a míst.

Za poslední měsíc jsem poznal a pochopil mnohé. Pro ilustraci přikládám pár fotek.

Ještě se ozvu

Po dlouhé době

dnešní dny ve šťastné náladě

Zdravím všechny, přátelé. Dnešní den byl úžasný. V rytmu Ligth my fire od the Doors, píseň kterou ta saň nikdy neslyšela. Zítra kino, dneska víno. Žiju a jsem šťastný. Polibte mi prdel s těma sračkama co mi sem píše.
Zase začnu psát a fotit to co chci já a né ona.
Útok na village, sabotáž všech ekonomických hodnot. Snad nás nechytí. Pájo.

Obnovuji blog a zahazuji špátného člověka, který věří všem, jen né mé.

rytmus dnešního mého večera

The Velvet Underground - A Walk On The Wild Side

bez datumu a jakéhokoli jiného určení

Zkuste mě někdo zastavit. No. Tak zkuste to. Jsem tvrdohlavý a blbec. Pokud to ne nezkusíte, nevrátím se. Odejdu a sakra rychle. Doufám, že to bude bolet.

18.11.2008

Pořád tak nějak koukám do blba, nejsem v realitě, ale sakra, kdy já někdy v nějaký realitě byl? Ještě jsem se s realitou, tou opravdovou, nevyrovnal, bojím se jí. Jsem snílek, to už jsem o sobě napsal myslím několikrát, ale jsem ještě k tomu obrovský zbabělec. Nechci se s žádnou realitou prostě jen tak smiřovat.
Hele, co takhle napsat básničku, nějakou hezkou takovou a vylepit ji někde v metru? A psát takhle pořád něco a stále to někde vylepovat. Všimnou si lidi? Přečtou si to? A k čemu to vůbec bude? A musí to k něčemu být? Nemůžu to udělat prostě jen tak?
Moc otázek a žádné odpovědi. Otázky jsou ale někdy daleko důležitější než odpovědi na ně. Budu se tedy ptát a ptát. A stále se všemu divit a ničemu nebudu věřit. Budu vědět jedině to, že nic nevím a stále se ptát. Na všechno a všech. Udělám si ze světa jednu velkou encyklopedii, život pro mě bude obrovská wikipedie. Moje hlava mi bude googlem, moje srdce líbkem.
Jsem plácal, ale opravdu.

Později, téhož dne:
Na přednášce. venku zima, v tramvaji spousta lidí, ani držet jsem se nemusel. Brazil jsem včera dokoukal. Zase jsem si vzpomněl na dny, kdy jsem ho viděl poprvé. Proč se to vlastně jmenuje Brazil, jen kvůli té písničce, co mu hrála v autě?
Pozorování a poslouchání lidí je ten největší zážitek co existuje. Každý je jiný, ale celkově tak stejný. Moc prototypů osobnosti tu na světě opravdu není.
Jak neuvěřitelně dlouho a stupidně si lidi dokážou vykládat o celovečerním filmu Simpsnů, o tom jaký filmy zrovna stahují a proč. Ale už nikdo nemluví o opravdových pocitech, které v nich ty filmy vyvolávají.