S Baikou já rád

rytmus dnešního mého večera

The Velvet Underground - A Walk On The Wild Side

bez datumu a jakéhokoli jiného určení

Zkuste mě někdo zastavit. No. Tak zkuste to. Jsem tvrdohlavý a blbec. Pokud to ne nezkusíte, nevrátím se. Odejdu a sakra rychle. Doufám, že to bude bolet.

18.11.2008

Pořád tak nějak koukám do blba, nejsem v realitě, ale sakra, kdy já někdy v nějaký realitě byl? Ještě jsem se s realitou, tou opravdovou, nevyrovnal, bojím se jí. Jsem snílek, to už jsem o sobě napsal myslím několikrát, ale jsem ještě k tomu obrovský zbabělec. Nechci se s žádnou realitou prostě jen tak smiřovat.
Hele, co takhle napsat básničku, nějakou hezkou takovou a vylepit ji někde v metru? A psát takhle pořád něco a stále to někde vylepovat. Všimnou si lidi? Přečtou si to? A k čemu to vůbec bude? A musí to k něčemu být? Nemůžu to udělat prostě jen tak?
Moc otázek a žádné odpovědi. Otázky jsou ale někdy daleko důležitější než odpovědi na ně. Budu se tedy ptát a ptát. A stále se všemu divit a ničemu nebudu věřit. Budu vědět jedině to, že nic nevím a stále se ptát. Na všechno a všech. Udělám si ze světa jednu velkou encyklopedii, život pro mě bude obrovská wikipedie. Moje hlava mi bude googlem, moje srdce líbkem.
Jsem plácal, ale opravdu.

Později, téhož dne:
Na přednášce. venku zima, v tramvaji spousta lidí, ani držet jsem se nemusel. Brazil jsem včera dokoukal. Zase jsem si vzpomněl na dny, kdy jsem ho viděl poprvé. Proč se to vlastně jmenuje Brazil, jen kvůli té písničce, co mu hrála v autě?
Pozorování a poslouchání lidí je ten největší zážitek co existuje. Každý je jiný, ale celkově tak stejný. Moc prototypů osobnosti tu na světě opravdu není.
Jak neuvěřitelně dlouho a stupidně si lidi dokážou vykládat o celovečerním filmu Simpsnů, o tom jaký filmy zrovna stahují a proč. Ale už nikdo nemluví o opravdových pocitech, které v nich ty filmy vyvolávají.

17.11.2008

Vysoké budovy, sole spousty lidí, ženoucích se bůhví za čím. Já se vznáším nad nimi a to co zajímá je, vůbec nezajímá mě. Otáčejí se, koukají nahoru, na mě a klepou si na čelo, co jsem to za magora a hlupáka. A jim oplácím pouze úsměvem.

Divné sny. Měl jsem na zádech křídla a plastikové brnění. Nohy v teple a dlouhé kudrnaté vlasy a celý jsem se třpytil. Probudil jsem se s trochou údivu co se mi to sakra zdálo. Trochu déle jsme se divil. Nevadí. To kvůli tomu filmu.

Poslední dny. Ano. Užité. Spousty fotek, některé, no některé se mi prostě líbí. Baika se mi líbí. Sakra, no aby ne. Spal jsem už i na gauči, nepustila mě do postele. Na gauči byla taková zima.Myslím, že to ale neudělala schválně. Unavená usnula a mě se ji nechtělo budit. To nešlo. Ani do pyžámka se nepřevlékla jak byla unavená. A to jsem ji přemlouval i po zlém už, nic. Ráno se pak chudák divila.

14.11.2008

Lidé, zkuste se někdy trochu zastavit. Strašně spěcháte. My spěcháme, já totiž taky, ale ne teď. Teď tu stojím a dívám se na Vás, vlastně na Nás.

Telefonujeme, kupujeme, fotíme. Ale zastavit se a trochu přemýšlet, to nám už jde malinko hůř. Co?

Jsme vysocí, malí, krásní, oškliví, ale jací jsme uvnitř? Proč mi přijde, že to už nikoho nezajímá?

Absurdní drama, čekání. Čekám a stojím tu v tom smogu a zimě, no a čekám, ne však na Godota, ale na Baiku, snad jenom tak. Dočkal jsem se, až tak absurdní drama to nakonec nebylo.

Kéž nás milují ti,
co nás milují.
A těm, co nás nemilují,
ať bůh ukáže správnou cestu.

A jestli to nepůjde,
ať jim zvrtne kotníky,
abychom je poznali podle kulhání.

Já taky

13.11.2008

Má krásko z Ulánbátaru. Šel takhle jednou na podzim chlapec po městě, oči a uši otevřené měl dokořán. Byl připojen k internetu a díval se a díval. A byl na světě pouze zlomek času. Však co potkal Svou krásku z Ulánbátaru, nežil tu vlastně vůbec. Čas do té doby prostě neexistoval. Ano, narodil se, plakal, smál se, onemocněl, maturoval, smál se, pil, ale to všechno v čase bez času. To všechno se odehrávalo jen proto, aby teď mohl žít. Aby už mohl jenom líbat, cítit a milovat. Doteď tu prostě jenom bloudil a myslel si, že opravdu žije. Nežil. Teď je tu, aby se mohl koukat na ní, aby jí mohl sahat na vlasy a tváře, aby ji mohl líbat na tváře a rty. Aby se mohl smát a konečně měl s kým a čemu. Aby mohl psát, měl o kom a proč.

Teď je tu ten chlapec proto, aby mohl plakat a konečně neměl proč.

Má krásko z Ulánbátaru, jen kvůli tobě jsem stále smutný, ale uvnitř se směji. A jen kvůli tobě se budu smát a uvnitř budu třeba stále smutný. Jen s tebou se mi stane, že řekneme jednu věc ve stejnou chvíli.

Má krásko z Ulánbátaru, nemám komu o tomhle vyprávět, tak to tedy vyprávím tady tužce a papíru, pak třeba i blogu a celému internetu. Vždyť proč ne. Ať to každý ví a slyší. Je to pravda a nemohu se za to přeci stydět.

Do jaké míry o tom chceš slyšet ty, si nejsem jist. Jsem tě plný, jsem tebou cítit. Na tom místě, na krku, tam jsi cítit, na mém první rameni i na mém druhém rameni a na břiše, tam všude jsi. Více ještě v mém hlase, v mých slovech. O myšlenkách mých raději nemluvě.

Poprvé v mém životě mám oči do široka otevřené, že bych mohl vidět celý svět, tak jak doopravdy je, ale nevidím. Vidím jenom tebe. Mám otevřenou mysl a srdce plné k prasknutí. Musím ho otevírat pomalu. Jako se voda vypouští z přehrady, aby stěny nepraskly. Srdce moje je plné Tebe a nehodlám tě z něj vypouštět, leda bys mě o to vážně poprosila. Pak ho vypustím, celé najednou. Celý svět bude v jedné vteřině zatopen a přestane existovat. Nebude existovat dokud všechna voda nevyschne a nevypaří se. Pak se celý svět postaví z ničeho znovu, jen v srdci, v té velké přehradě, tam trochu vody zůstane. Však nikdy už se tak moc nenaplní, natož za tak krátkou chvilku.

Pokud ty nejsi ONA, již zde ničemu nevěřím. Ne a nikdy věřit nebudu.

3.11.2008

No není to zvláštní, jak písničky, který už dávno znám, mění svoje významy v závislosti na tom s kým je poslouchám? A ještě kouzelné je jak příhodné mohou být takové názvy písní. Třeba například píseň se jmenuje 6 days, no není to kouzelné? 6 dní prostě, no ano, v kuse. A krásných dní.

A tak si jedu tím vlakem, vlakem do Trutnova, a přemýšlím, usmívám se přiblble. Prohlížím fotky a píšu tyhle ty slova. A napadají mě jen samá veselá slova, smutku ubylo, možná i někam zmizel. Však ono to zase přijde, myslím si, vždyť proč ne. Škola je výborná i bavící, nikdy bych nečekal, že tohle budu někdy tvrdit. Ale ano, psychologie je neuvěřitelně praktická a proto pro mě zábavná, aplikovanost v terénu je stoprocentní. Praha tvůrčí a plná lidí, žen a budov. Zlatý strom mírně na deprese, ale jinak poučný, až na některé barové tanečnice, ty byly k smíchu. Ještě tedy sehnat job, aby bylo čím točit. No a bude vše v pořádku, žádný strachy.

Jedem, rychle, stromy kolem jsou jen rozmazané šmouhy, pole smutná a bez života, no a já se usmívám. Není to absurdní? Za jiných okolností bych na to koukal a říkal si proč sakra já, proč jen je kolem všechno tak šedivý a divný. Tak ať si je, já vidím skoro růžově. Je mi to jedno. Žiju a baví mě to, s něčím bych si halt asi starosti dělat neměl. Protože proč zrovna já už neplatí. Teď si budu říkat, že právě já a nikdo jiný.