19.10.2008

Marian Palla

16.10.2008

Je podvečer, vlastně už asi večer. Sedím tu na židli, pročítám si mou novou knihu Helmut Newton. Přemýšlím, jak je ta kniha krátká a jaké ten blázen fotil obrázky. A taky přemýšlím o tom jak jsem na suchu, kolik mě ještě čeká trápení a kdy přestane pršet, jak musím zítra v pět vstávat a jak dnešní filosofie byla úplnej chaos, což mě mrzí nejvíc. Za to kognitivní psychologie byla moc dobrá.

Dnes jsem objevil tohle:

"Moc dlouho se nerozhlížíme. Jdeme prostě dál. Otevíráme nové dveře a zkoušíme nové věci, protože jsme zvědaví a zvědavost nám ukazuje nové cesty." Walt Disney

Moc se mi to líbí. Hezké motto. Popřemýšlejte. A já taky, co je dobře a co je špatně.

Pro dnešek dosti.

13.10.2008

Toulám se a toulám. Celý život snad nic jiného nedělám. Jen toulání a focení. Pozoruji a vstřebávám. Koukám po lidech, snažím se odhadovat. Někteří se semnou hádají, tak ať, mě je to jedno, je to obrana. Já to v sobě taky nějak musím vyřešit.

Volala kočička, spal jsem, měla svátek. Uvidíme zítra. Možná jsem něco pokazil, raději jdu číst. Čeká tu na mě Jiří Vaněk, taková zelená obsáhlá knížečka, ale je to hodný pán a učí mě ve čtvrtek v podvečer.

Slunce mě stále pobolívává. už nic nezabírá, ani Praha. Zkouším ještě záložní léky. Držte mi palce, ti kdo to sem chodíte číst a ještě vás to neotrávilo. Taky Vás někdy bolí Slunce?

Ne, ještě se mi nechce spát. Ta modrá je totiž nějaká přitažlivá. Dnes jsem procházel Prahou jen tak nazdařbůh, tu něco vyfotil, tu zase snědl muffin, tu prohodil pár slov s harmonikářem a tu mě zase málem, asi 5x, přejelo auto. Mimochodem, kdo vlastní reklamní plochy ve vagónech metra? Je to strašná nuda. Vlastně dobře, lidi v Praze aspoň více čtou, knihu u sebe má kde kdo.

Tak, Jiří Vaněk počká, pak profesor jistě promine a pochopí, že jeho kniha není vhodná do jedné hodiny ráno. Vyměním ho raději za Hájili jsme hrad od Williama Eastlakea.

Přejte mi dobrou noc a já ji budu přát Vám. Žádná sbohem, s ním stejně nikdy nepůjdu, omlouvám se bohuvěrným.

6.10.2008 Kdesi v Praze

Šla kočička s kocourkem po Praze a pořád se smáli. Povídali a do toho se stále smáli. Sem tam pršelo. Ona vylila a on se smál. Chodili a taky bloudili. Jedli a pili a všemu se trochu divili.

Dejte mi psát. Já musím, já chci. Ona je tak krásná a roztomilá. Bože, co já s ní, co mám dělat a jak? Uvidíme, pořešíme a vyřešíme. Chci jí, strašně moc. Je dobrá je luxusní a roztomilá. A měla by malovat. Víc a víc.