18.11.2008

Pořád tak nějak koukám do blba, nejsem v realitě, ale sakra, kdy já někdy v nějaký realitě byl? Ještě jsem se s realitou, tou opravdovou, nevyrovnal, bojím se jí. Jsem snílek, to už jsem o sobě napsal myslím několikrát, ale jsem ještě k tomu obrovský zbabělec. Nechci se s žádnou realitou prostě jen tak smiřovat.
Hele, co takhle napsat básničku, nějakou hezkou takovou a vylepit ji někde v metru? A psát takhle pořád něco a stále to někde vylepovat. Všimnou si lidi? Přečtou si to? A k čemu to vůbec bude? A musí to k něčemu být? Nemůžu to udělat prostě jen tak?
Moc otázek a žádné odpovědi. Otázky jsou ale někdy daleko důležitější než odpovědi na ně. Budu se tedy ptát a ptát. A stále se všemu divit a ničemu nebudu věřit. Budu vědět jedině to, že nic nevím a stále se ptát. Na všechno a všech. Udělám si ze světa jednu velkou encyklopedii, život pro mě bude obrovská wikipedie. Moje hlava mi bude googlem, moje srdce líbkem.
Jsem plácal, ale opravdu.

Později, téhož dne:
Na přednášce. venku zima, v tramvaji spousta lidí, ani držet jsem se nemusel. Brazil jsem včera dokoukal. Zase jsem si vzpomněl na dny, kdy jsem ho viděl poprvé. Proč se to vlastně jmenuje Brazil, jen kvůli té písničce, co mu hrála v autě?
Pozorování a poslouchání lidí je ten největší zážitek co existuje. Každý je jiný, ale celkově tak stejný. Moc prototypů osobnosti tu na světě opravdu není.
Jak neuvěřitelně dlouho a stupidně si lidi dokážou vykládat o celovečerním filmu Simpsnů, o tom jaký filmy zrovna stahují a proč. Ale už nikdo nemluví o opravdových pocitech, které v nich ty filmy vyvolávají.