pondělí 14. dubna 2008
neděle 13. dubna 2008
sobota 12. dubna 2008
úterý 8. dubna 2008
Zase zápisek
Kavárna,káva. Dočetl jsem Snílky. Chce se mi plakat, ale nikdo by mé slzy nepochopil. Tak rychlý a smutný konec jsem ještě nečetl. Cinémathéque plné emocí, slz, dýmu a smutku. Art kino jak má být. Včera já, v kině Vesmír, Andalúský pes a potom Nenápadný půvab buržoazie, film plný cigaret, nesmyslů, starých šatů a vražd. I přesto velmi milé.
Snílci. Opravdu krásná kniha (i film), doporučuji. Gilbert Adair- Snílci a film natočil Bernardo Bertolucci. (Paříž, bohéma, mládí, šedesátejosmej, sex, drogy, filmy, umění na 200 stranách).
Zajímají mě divní lidé. Z okna kavárny na ulici zahlédnu divného pána a hned pomýšlím na portréty. Život je krásný.
Evoluce vždy začíná revolucí. To by mohl být rozchod, revolucí jakési evoluce. Každý člověk se rozchodem nějak změní. Viď?
Slunce svítí, prý i v Praze, ale tady je do toho ještě docela zima. Jaro zmizelo. To cítíte taky, ne? Včera i sněžilo. Hrůza. Bez šátku a jenom v džísce, utíkal jsem s Bárou na autobus po půvabu buržoazie. Taky jsem konečně dokoukal Ethernal sunshine a Přelet nad kukaččím hnízdem, oboje je moc, moc prostě. Ještě mám rest s Pianem, jsem bídák bídnej a hloupej.
Praha, čeká mě. Zase půjdu na Střeleckej ostrov, jako v říjnu s Radkem, bylo to kouzelný. On je teď v Anglii, chybí mi. Radku, chybíš mi, slyšíš? Ty výlety, to focení a bezstarostnost. Tenkrát jsme se ztratili na Žižkově, potkali divnou a nejspíš nemocnou kočku na Vinohradech. (dám sem nějaký fotky) Prošli komunistickou manifestací. Nadával jsem jim a policisté opodál se jenom smáli. Úžasný. Tahle Praha už není a asi nebude. Byl jsem šťastný, ten den. Byl to Fotomaratón, skončil jsem dvakrát osmý. Můj psycholog jednou první.
Hudba, 50.léta, Česko, úžasný. Takhle to u kafe prostě má hrát. Divný lidi? Jak se jich zeptat jestli bych je mohl vyfotit? Neumím to, zase jsem bídák.
Dívka ve žlutém tričku. Líbezná i přes mastnější vlasy. Ale sedí v zadu, bohužel. To triko je velmi milé. Ne, už se zase vyznávám, slíbil jsem, že tohle dělat nebudu. Jak se asi jmenuje? Ne, jména nejsou důležitá. Dávají nám je rodiče, nic o nás nevypovídají. I když leckterá jsou zvolena velmi trefně. Někteří zákazníci si nasazují sluchátka se svojí hudbou, moc nechápu. Ale jenom ti co sedí osamoceně. Už chápu. Příhodné znamení. Ale pro koho? Moc otázek, moc.
Opět dívka ve žlutém, odnáší si tác s pitím. Roztomile se snaží. Upřeně se na ní dívám, ona na mě nijak, natož upřeně, nedívá se vůbec. Vylije? Nevylila. Vrací tác. To triko. Chtěl bych ho. Sundávat z ní nebo pro sebe na sebe?
Tak vlajky vlajte a ty hudbo pěkně hraj. A tam je bláto a vypadá to, že tam je jaro. I Neckář je roztomilej, starej. Už. Sabinka v Praze je pořád smutná moc. Je mi jí líto. Musím jí nějak pomoci. Pomůžu ti,slibuji, vymyslím to.
V zrcadle vidím odraz televize. Zrcadla jsou zvláštní věci. Co depresí a štěstí už způsobila. Máte je doma? Někdo nemá? Takového člověka bych chtěl znát. Musel by to být zvláštní člověk, moc.
už půjdu domů. Nekoukla se.
Zajímají mě divní lidé. Z okna kavárny na ulici zahlédnu divného pána a hned pomýšlím na portréty. Život je krásný.
Evoluce vždy začíná revolucí. To by mohl být rozchod, revolucí jakési evoluce. Každý člověk se rozchodem nějak změní. Viď?
Slunce svítí, prý i v Praze, ale tady je do toho ještě docela zima. Jaro zmizelo. To cítíte taky, ne? Včera i sněžilo. Hrůza. Bez šátku a jenom v džísce, utíkal jsem s Bárou na autobus po půvabu buržoazie. Taky jsem konečně dokoukal Ethernal sunshine a Přelet nad kukaččím hnízdem, oboje je moc, moc prostě. Ještě mám rest s Pianem, jsem bídák bídnej a hloupej.
Praha, čeká mě. Zase půjdu na Střeleckej ostrov, jako v říjnu s Radkem, bylo to kouzelný. On je teď v Anglii, chybí mi. Radku, chybíš mi, slyšíš? Ty výlety, to focení a bezstarostnost. Tenkrát jsme se ztratili na Žižkově, potkali divnou a nejspíš nemocnou kočku na Vinohradech. (dám sem nějaký fotky) Prošli komunistickou manifestací. Nadával jsem jim a policisté opodál se jenom smáli. Úžasný. Tahle Praha už není a asi nebude. Byl jsem šťastný, ten den. Byl to Fotomaratón, skončil jsem dvakrát osmý. Můj psycholog jednou první.
Hudba, 50.léta, Česko, úžasný. Takhle to u kafe prostě má hrát. Divný lidi? Jak se jich zeptat jestli bych je mohl vyfotit? Neumím to, zase jsem bídák.
Dívka ve žlutém tričku. Líbezná i přes mastnější vlasy. Ale sedí v zadu, bohužel. To triko je velmi milé. Ne, už se zase vyznávám, slíbil jsem, že tohle dělat nebudu. Jak se asi jmenuje? Ne, jména nejsou důležitá. Dávají nám je rodiče, nic o nás nevypovídají. I když leckterá jsou zvolena velmi trefně. Někteří zákazníci si nasazují sluchátka se svojí hudbou, moc nechápu. Ale jenom ti co sedí osamoceně. Už chápu. Příhodné znamení. Ale pro koho? Moc otázek, moc.
Opět dívka ve žlutém, odnáší si tác s pitím. Roztomile se snaží. Upřeně se na ní dívám, ona na mě nijak, natož upřeně, nedívá se vůbec. Vylije? Nevylila. Vrací tác. To triko. Chtěl bych ho. Sundávat z ní nebo pro sebe na sebe?
Tak vlajky vlajte a ty hudbo pěkně hraj. A tam je bláto a vypadá to, že tam je jaro. I Neckář je roztomilej, starej. Už. Sabinka v Praze je pořád smutná moc. Je mi jí líto. Musím jí nějak pomoci. Pomůžu ti,slibuji, vymyslím to.
V zrcadle vidím odraz televize. Zrcadla jsou zvláštní věci. Co depresí a štěstí už způsobila. Máte je doma? Někdo nemá? Takového člověka bych chtěl znát. Musel by to být zvláštní člověk, moc.
už půjdu domů. Nekoukla se.
pondělí 7. dubna 2008
Zápisky z bločku
Kavárna, káva a rybízovej bazén. Cigaret už jen pár. Teď vypadly pojistky, podruhé už. Myslím na ni, je v Praze, taky tam prší, je smutná, teď mi od ní přišla SMS, je úžasná. Není tajemná, je poddajná, je taková jakou si ji uděláš ta Praha. A taková s jakýma lidma v ní jsi. Musím do knihovny, mám těžkou tašku. Plnou nepřečtenejch knih. Pořád čtu Snílky. A sním. Pořád koukám na filmy a bez ní. Závidím ti, ty ji můžeš milovat. Taky ji miluju, ale jinak. Nežiju v ní. Miluju i Paříž. Ona však nemiluje mě. V srpnu mě nenáviděla.
Chybím ti a ty chybíš mě. Je to tak. Přijedu, brzy. Ještě jsem tě nikdy neviděl, ale je to tak jak říkáš ty. Ty víš. Uvidíme do jakýho městě mě osud zavede. Snad k tobě. Přál bych si to. Múzo.
Jaro. Pořád ho očekávám. Zatím se projevilo jen na pár dní. Donutilo mě zase psát. Bude to snad někdo číst a dočte to třeba i do konce? Ty určitě. Ty jsi jediná záruka toho, že to nepíšu zbytečně. Ještě je tu Duha, ale s tou je to všechno jinak. Snad na mě někdy myslíš. Snad mě máš ještě pořád ráda. Jsem jakej jsem. Impulsivní a složitej. Pro tebe nevhodnej. Ale dost. To je minulost. Bude snad někdo žárlit? Mohl by. Prosím. Polechtá to moje ego.
Jsem snílek a chci jím být. Je to úžasný. Izoluje mě to. Jsem jiný a dělá mě to ještě jinačím. O tom psát ale nebudu. Dívky. Ano. Je jich moc. A jsou krásné. Krása je zvláštní věc. Nebudu se tady vyznávat. To bych na sebe prásknul moc. Každej ví svoje. Ale ženské tělo, se všema záhybama, to je tak krásná věc. Co já bych tady na tom světě bez Vás dělal? No povězte. Umřel bych. Tak je to. Jen Vaše přímá společnost je něco tak omamujícího. Děkuji za Vás. velmi mnoho. Jste inspirací, láskou a posedlostí.
"Je to Praha, taková jakou ji miluju a vždycky budu." Tohle kdyby někdo někdy řekl o mně. Um. A myslel to tak. To by bylo krásný. Nemusím se bát? Myslíš? To je milé. Víš? Tak tedy když víš, je to ještě milejší.
Starosti. Pro jiného blbosti. Člověk si moc nemůže vybírat (..)
Chybím ti a ty chybíš mě. Je to tak. Přijedu, brzy. Ještě jsem tě nikdy neviděl, ale je to tak jak říkáš ty. Ty víš. Uvidíme do jakýho městě mě osud zavede. Snad k tobě. Přál bych si to. Múzo.
Jaro. Pořád ho očekávám. Zatím se projevilo jen na pár dní. Donutilo mě zase psát. Bude to snad někdo číst a dočte to třeba i do konce? Ty určitě. Ty jsi jediná záruka toho, že to nepíšu zbytečně. Ještě je tu Duha, ale s tou je to všechno jinak. Snad na mě někdy myslíš. Snad mě máš ještě pořád ráda. Jsem jakej jsem. Impulsivní a složitej. Pro tebe nevhodnej. Ale dost. To je minulost. Bude snad někdo žárlit? Mohl by. Prosím. Polechtá to moje ego.
Jsem snílek a chci jím být. Je to úžasný. Izoluje mě to. Jsem jiný a dělá mě to ještě jinačím. O tom psát ale nebudu. Dívky. Ano. Je jich moc. A jsou krásné. Krása je zvláštní věc. Nebudu se tady vyznávat. To bych na sebe prásknul moc. Každej ví svoje. Ale ženské tělo, se všema záhybama, to je tak krásná věc. Co já bych tady na tom světě bez Vás dělal? No povězte. Umřel bych. Tak je to. Jen Vaše přímá společnost je něco tak omamujícího. Děkuji za Vás. velmi mnoho. Jste inspirací, láskou a posedlostí.
"Je to Praha, taková jakou ji miluju a vždycky budu." Tohle kdyby někdo někdy řekl o mně. Um. A myslel to tak. To by bylo krásný. Nemusím se bát? Myslíš? To je milé. Víš? Tak tedy když víš, je to ještě milejší.
neděle 6. dubna 2008
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
