Alan Homolka - Fotografie

neděle 11. května 2008

Ve vlaku z Brna. Teď stojíme v Pardubicích, všechno je divný. Celý den mi není dobře, vynechává mi hlas. Ráno jsem viděl Evu na mostě s Matesákem. Později jsem tedy uvěřil, že to nebylo ona. Mám za sebou BikeHall, celkem slušný. Ze závodů nemám nic, dal jsem si fotocontest. Fotili jsme se s úplně cizíma lidma. Některý to bavilo, některý moc ne. Mě ano. Poznal jsem Lenku z Vrchlabí. Milá holka. Viděl jsem spousty známejch i neznámejch lidí. Pochopitelně to celý byla modní přehlídka a ještě se to odehrávalo snad jen venku. Tam, před vchodem. V sobotu návrat domu kolem čtvrté, v šest vstávačka do Brna na příjmačky. To jak mi bylo blbě z nevyspání asi pominu, to je celkem jasný. Ještě tedy k tomu to vynechávání hlasu. Docela to i bolí, řekl bych. Ne, nic říkat nebudu už...Pak teda ten incident s Evičkou, představte si jak jsem ji hned takhle po ránu nenáviděl. Šíleně moc. Doufám, že jsem se spletl. Tak, rozjezd a do HK, pak TU. Spousty SMS a bab. Připravím sem fotky z bajků. Oukej? Je jich moc, chvilku to potrvá.

Poznal jsem tam toho kluka co se mu líběj moje fotky. Milé. Spousta lidí mě oslovovala jménem aniž bych já znal to jejich. Taky úsměvné. "Áááá, tady jste. Co, my se známe? To ne, ale určitě jste tam kde máte být."

Ve vlaku mi moc psát nejde. Strašně to se mnou hází.

Tak už hradec, slečna ve vedlejším vagónu má na okně potkana v kleci. Milé, takhle na výlet. Už se těším domu, mám toho opravdu dost. Brno je moc hezký město. Nemám rád vlaky. Všechno je v nich tak umaštěný a lepí to. Bože. Nechci to ani vědět co to je. Vlak je narvanej jako prase. Kupodivu jsem našel prázdný místo a mohl jsem zapnout i počítač. Číslo od Adélky stále nepřišlo. V podstatě mi nepřišlo vůbec nic. Evička asi nemá čas, klasika, no a ostatní si třeba myslí, že nemám čas já.

středa 7. května 2008

Evička

Z výletu přes červeňák

Deník z 6.5.2008

Dnes trochu jinak. Sedím v opuštěném vagoně, kousek od Niv. Cestou jsem minul pár vagonů úplně spálených. Bydlí tady bezdomovci. Proč se to neřeší, nikde se o tom ani nepíše. Řeší to město vůbec? Nikde jsem o tom vůbec nic neslyšel. Všude krabice od vína, krabičky od cigaret. Ono se jim asi nežije tak špatně. Dyť jsou absolutně svobodní.
Z tohodle výletu sem dám nějaký fotky. Vzal jsem to přes červeňák, cestičkou, kterou jsem nikdy před tím ještě nešel. Evička je teď asi v knihovně a nudí se. Dnes večer kino, Jan Saudek. Asi bych měl jít. Teda měli bychom jít. Už jsme na to dva. A ještě jsem to neviděl.
A střepy. Všude je jich tu plno. Ony ty okna člověka občas opravdu serou. Inu, člověk někdy nemá dost střepů.
Je pár věcí, které sem nemůžu napsat, viď Veru? Život je plnej špatnejch věcí. Co nadělat, někomu prostě stačí jen věřit. Mě by to nestačilo. Slz bylo mnoho, teď už snad nebudou. Tak adié, přivez mi prosím bumerang a já na tebe budu vzpomínat.
Žena prý průměrně za den řekne 20 000 slov, muž 8000. To znamená, že Evička není ani žena ani chlap. A já? Já jsem tak asi žena a půl.
Občas přemýšlím nad tím mám-li ještě pořád o čem psát. Nejspíš to jsou bludy. Ale tak ať, nenutím vás to číst. Ale mě to baví, zřejmě. Koho zajímám, tak se o mě něco dozví, koho nezajímám, má o důvod víc abych mu byl lhostejnej. O tom ví Sára až dost, že?
Lidi, pořád nad Váma přemýšlím. Znám Vás tolik, na každýho z vás si občas vzpomenu. I na lidi co už vůbec nevídám. Znám místa kde jsem s váma byl, kde jsem vás potkal a tak.
Ptáci zpívaj, vítr šustí ve stromech, slyšíte to taky? Takhle zní příroda, no ne? Až na ten traktor, ale co, na ten časem zapomenu.
Otázek je moc a slov taky, ale těch odpovědí je pořád málo. Stále jsem nepřišel na to, co je smyslem života. A co je láska. No na to už vlastně asi ano. Už jsem miloval a snad i byl milován. Sice tedy jen krátce, ale asi byl. Pokaždé někým jiným, bohužel. Ale od začátku až do konce svojí maminou. Je zvláštní člověk. Děkuji ti.
Ano, sentiment, ten ke mě patří. A teatrálnost, mírně i choleričnost. Flegmatičnost, no tak na tu začínám být už pomalu cholerickej. Ale i tak je vesmírně kouzelná. A ty hluboký uhrančivý oči. No, někdo se halt vytáhnul když tě vyráběl, Evičko.
No nejsou vlaky úžasný? Ty bandasky na lidi. Co příběhů se v nich už stalo. A ještě stane. Co já jich v nich zažil. No nespočet.
Dvestě ve vestě a na výlet. Dyť ono to stačí, ne? Kde jdou ty časy, kdy se chodilo jenom pěšky? S rancem a buchtama. Do druhého města tři dny chůze. Složitý, ale celkem krásný. Dnes už nesmysl. Ale někdo to třeba takhle ještě dělá. Život je krásný.
No nic, vyrážím do civilizace. Teda do centra, mezi lidi. Ale jo, do civilizace, můžu to tak říct.
Tak jsem si dal pivko. Skoro čas oběda. Koupil jsem si Cestu do fantazie, pohádku pro všechny co jim je deset nebo jim deset někdy bylo. Mě snad bylo, kdysi. Před 11ti lety. Letí to, kurňa.
Dave Grohl má šmrnc. Z Foo fighters. Už vypadá jako Kurt Kobain. Snad se jednou taky nezastřelí. By byla další škoda myslím. Bicí vyměnil za kytaru a mikrofon. Myslím, že mu to jde. Je to borec.
Za chvilku Evička, asi mě zase zmlátí. Div není větší než já, kosatka jedna.
Venku zase přenádherně. Život není zase tak špatnej jak jsem si myslel. Ještě aby se mi podařilo dodělat věci, který potřebuju a musím dodělat. A vše bude v naprostém pořádku. Nebudu mít hlad, budu mít čím fotit, kde bydlet a pracovat, koho milovat a někdo bude milovat mě. No jasný, to je smysl života. No ano. Držte mi palce, prosím. A kdo tohle dokázal a má, je šťastný? No asi ano, ne? Měl by být. Co člověk ještě potřebuje? No nic. To je vše. Zbytek už je jen zábava. Vidět spousty krásných i ošklivých věcí. Vědět spoustu krásných, důležitých i ošklivých věcí. Znát spoustu lidí. Mít kamarády i nepřátele. Mít děti a třeba psa nebo kočku. Chatu kam jezdit pracovat nebo jen tak odpočívat. Mít dobrou hudbu do uší. Mít a mít. Jo, chci tohle všechno mít. A taky tu malou nefritovou opičku. Škrabku na led a mapu světa v přihrádce u auta. A sluneční brýle abych neviděl jak Slunce krásně svítí na svět.

Kdo miluje, ten píše po zdech.

Doplňuji deník...tohle je z 5.5.2008

Kavárna, káva, Mladá fronta. Po mírné odmlce. Dříve než se vrhnu na obvyklé povídání, v MF Mirka Spáčilová píše recenzi o filmu Paříži, miluji tě. Velký lok silné kávy, radši dva nebo tři a jdu si to přečíst. Úplně se bojím co zase vyplodila. Hmm. Asi neměla moc prostoru. Jak sama napsala: "Mistr se pozná i na malé ploše." Mirka tedy mistrem rozhodně nebude. Polovina těch krátkých filmečků prý nestojí za řeč. Mirka halt není velkej řečník. Zase prostě zapomněla komu je ten film určený. Pořád stejné chyby Mirko. Zapiju tě radši tím kafem.
No nic, dnes jen krátce. V Ona dnes přehlídka plavek. Musel jsem to hned zavřít.