Po dlouhé době

dnešní dny ve šťastné náladě

Zdravím všechny, přátelé. Dnešní den byl úžasný. V rytmu Ligth my fire od the Doors, píseň kterou ta saň nikdy neslyšela. Zítra kino, dneska víno. Žiju a jsem šťastný. Polibte mi prdel s těma sračkama co mi sem píše.
Zase začnu psát a fotit to co chci já a né ona.
Útok na village, sabotáž všech ekonomických hodnot. Snad nás nechytí. Pájo.

Obnovuji blog a zahazuji špátného člověka, který věří všem, jen né mé.

rytmus dnešního mého večera

The Velvet Underground - A Walk On The Wild Side

bez datumu a jakéhokoli jiného určení

Zkuste mě někdo zastavit. No. Tak zkuste to. Jsem tvrdohlavý a blbec. Pokud to ne nezkusíte, nevrátím se. Odejdu a sakra rychle. Doufám, že to bude bolet.

18.11.2008

Pořád tak nějak koukám do blba, nejsem v realitě, ale sakra, kdy já někdy v nějaký realitě byl? Ještě jsem se s realitou, tou opravdovou, nevyrovnal, bojím se jí. Jsem snílek, to už jsem o sobě napsal myslím několikrát, ale jsem ještě k tomu obrovský zbabělec. Nechci se s žádnou realitou prostě jen tak smiřovat.
Hele, co takhle napsat básničku, nějakou hezkou takovou a vylepit ji někde v metru? A psát takhle pořád něco a stále to někde vylepovat. Všimnou si lidi? Přečtou si to? A k čemu to vůbec bude? A musí to k něčemu být? Nemůžu to udělat prostě jen tak?
Moc otázek a žádné odpovědi. Otázky jsou ale někdy daleko důležitější než odpovědi na ně. Budu se tedy ptát a ptát. A stále se všemu divit a ničemu nebudu věřit. Budu vědět jedině to, že nic nevím a stále se ptát. Na všechno a všech. Udělám si ze světa jednu velkou encyklopedii, život pro mě bude obrovská wikipedie. Moje hlava mi bude googlem, moje srdce líbkem.
Jsem plácal, ale opravdu.

Později, téhož dne:
Na přednášce. venku zima, v tramvaji spousta lidí, ani držet jsem se nemusel. Brazil jsem včera dokoukal. Zase jsem si vzpomněl na dny, kdy jsem ho viděl poprvé. Proč se to vlastně jmenuje Brazil, jen kvůli té písničce, co mu hrála v autě?
Pozorování a poslouchání lidí je ten největší zážitek co existuje. Každý je jiný, ale celkově tak stejný. Moc prototypů osobnosti tu na světě opravdu není.
Jak neuvěřitelně dlouho a stupidně si lidi dokážou vykládat o celovečerním filmu Simpsnů, o tom jaký filmy zrovna stahují a proč. Ale už nikdo nemluví o opravdových pocitech, které v nich ty filmy vyvolávají.

Kéž nás milují ti,
co nás milují.
A těm, co nás nemilují,
ať bůh ukáže správnou cestu.

A jestli to nepůjde,
ať jim zvrtne kotníky,
abychom je poznali podle kulhání.

19.10.2008

Marian Palla

16.10.2008

Je podvečer, vlastně už asi večer. Sedím tu na židli, pročítám si mou novou knihu Helmut Newton. Přemýšlím, jak je ta kniha krátká a jaké ten blázen fotil obrázky. A taky přemýšlím o tom jak jsem na suchu, kolik mě ještě čeká trápení a kdy přestane pršet, jak musím zítra v pět vstávat a jak dnešní filosofie byla úplnej chaos, což mě mrzí nejvíc. Za to kognitivní psychologie byla moc dobrá.

Dnes jsem objevil tohle:

"Moc dlouho se nerozhlížíme. Jdeme prostě dál. Otevíráme nové dveře a zkoušíme nové věci, protože jsme zvědaví a zvědavost nám ukazuje nové cesty." Walt Disney

Moc se mi to líbí. Hezké motto. Popřemýšlejte. A já taky, co je dobře a co je špatně.

Pro dnešek dosti.

13.10.2008

Toulám se a toulám. Celý život snad nic jiného nedělám. Jen toulání a focení. Pozoruji a vstřebávám. Koukám po lidech, snažím se odhadovat. Někteří se semnou hádají, tak ať, mě je to jedno, je to obrana. Já to v sobě taky nějak musím vyřešit.

Volala kočička, spal jsem, měla svátek. Uvidíme zítra. Možná jsem něco pokazil, raději jdu číst. Čeká tu na mě Jiří Vaněk, taková zelená obsáhlá knížečka, ale je to hodný pán a učí mě ve čtvrtek v podvečer.

Slunce mě stále pobolívává. už nic nezabírá, ani Praha. Zkouším ještě záložní léky. Držte mi palce, ti kdo to sem chodíte číst a ještě vás to neotrávilo. Taky Vás někdy bolí Slunce?

Ne, ještě se mi nechce spát. Ta modrá je totiž nějaká přitažlivá. Dnes jsem procházel Prahou jen tak nazdařbůh, tu něco vyfotil, tu zase snědl muffin, tu prohodil pár slov s harmonikářem a tu mě zase málem, asi 5x, přejelo auto. Mimochodem, kdo vlastní reklamní plochy ve vagónech metra? Je to strašná nuda. Vlastně dobře, lidi v Praze aspoň více čtou, knihu u sebe má kde kdo.

Tak, Jiří Vaněk počká, pak profesor jistě promine a pochopí, že jeho kniha není vhodná do jedné hodiny ráno. Vyměním ho raději za Hájili jsme hrad od Williama Eastlakea.

Přejte mi dobrou noc a já ji budu přát Vám. Žádná sbohem, s ním stejně nikdy nepůjdu, omlouvám se bohuvěrným.

6.10.2008 Kdesi v Praze

Šla kočička s kocourkem po Praze a pořád se smáli. Povídali a do toho se stále smáli. Sem tam pršelo. Ona vylila a on se smál. Chodili a taky bloudili. Jedli a pili a všemu se trochu divili.

Dejte mi psát. Já musím, já chci. Ona je tak krásná a roztomilá. Bože, co já s ní, co mám dělat a jak? Uvidíme, pořešíme a vyřešíme. Chci jí, strašně moc. Je dobrá je luxusní a roztomilá. A měla by malovat. Víc a víc.