rytmus dnešního mého večera

The Velvet Underground - A Walk On The Wild Side

bez datumu a jakéhokoli jiného určení

Zkuste mě někdo zastavit. No. Tak zkuste to. Jsem tvrdohlavý a blbec. Pokud to ne nezkusíte, nevrátím se. Odejdu a sakra rychle. Doufám, že to bude bolet.

18.11.2008

Pořád tak nějak koukám do blba, nejsem v realitě, ale sakra, kdy já někdy v nějaký realitě byl? Ještě jsem se s realitou, tou opravdovou, nevyrovnal, bojím se jí. Jsem snílek, to už jsem o sobě napsal myslím několikrát, ale jsem ještě k tomu obrovský zbabělec. Nechci se s žádnou realitou prostě jen tak smiřovat.
Hele, co takhle napsat básničku, nějakou hezkou takovou a vylepit ji někde v metru? A psát takhle pořád něco a stále to někde vylepovat. Všimnou si lidi? Přečtou si to? A k čemu to vůbec bude? A musí to k něčemu být? Nemůžu to udělat prostě jen tak?
Moc otázek a žádné odpovědi. Otázky jsou ale někdy daleko důležitější než odpovědi na ně. Budu se tedy ptát a ptát. A stále se všemu divit a ničemu nebudu věřit. Budu vědět jedině to, že nic nevím a stále se ptát. Na všechno a všech. Udělám si ze světa jednu velkou encyklopedii, život pro mě bude obrovská wikipedie. Moje hlava mi bude googlem, moje srdce líbkem.
Jsem plácal, ale opravdu.

Později, téhož dne:
Na přednášce. venku zima, v tramvaji spousta lidí, ani držet jsem se nemusel. Brazil jsem včera dokoukal. Zase jsem si vzpomněl na dny, kdy jsem ho viděl poprvé. Proč se to vlastně jmenuje Brazil, jen kvůli té písničce, co mu hrála v autě?
Pozorování a poslouchání lidí je ten největší zážitek co existuje. Každý je jiný, ale celkově tak stejný. Moc prototypů osobnosti tu na světě opravdu není.
Jak neuvěřitelně dlouho a stupidně si lidi dokážou vykládat o celovečerním filmu Simpsnů, o tom jaký filmy zrovna stahují a proč. Ale už nikdo nemluví o opravdových pocitech, které v nich ty filmy vyvolávají.

Kéž nás milují ti,
co nás milují.
A těm, co nás nemilují,
ať bůh ukáže správnou cestu.

A jestli to nepůjde,
ať jim zvrtne kotníky,
abychom je poznali podle kulhání.

19.10.2008

Marian Palla

16.10.2008

Je podvečer, vlastně už asi večer. Sedím tu na židli, pročítám si mou novou knihu Helmut Newton. Přemýšlím, jak je ta kniha krátká a jaké ten blázen fotil obrázky. A taky přemýšlím o tom jak jsem na suchu, kolik mě ještě čeká trápení a kdy přestane pršet, jak musím zítra v pět vstávat a jak dnešní filosofie byla úplnej chaos, což mě mrzí nejvíc. Za to kognitivní psychologie byla moc dobrá.

Dnes jsem objevil tohle:

"Moc dlouho se nerozhlížíme. Jdeme prostě dál. Otevíráme nové dveře a zkoušíme nové věci, protože jsme zvědaví a zvědavost nám ukazuje nové cesty." Walt Disney

Moc se mi to líbí. Hezké motto. Popřemýšlejte. A já taky, co je dobře a co je špatně.

Pro dnešek dosti.

13.10.2008

Toulám se a toulám. Celý život snad nic jiného nedělám. Jen toulání a focení. Pozoruji a vstřebávám. Koukám po lidech, snažím se odhadovat. Někteří se semnou hádají, tak ať, mě je to jedno, je to obrana. Já to v sobě taky nějak musím vyřešit.

Volala kočička, spal jsem, měla svátek. Uvidíme zítra. Možná jsem něco pokazil, raději jdu číst. Čeká tu na mě Jiří Vaněk, taková zelená obsáhlá knížečka, ale je to hodný pán a učí mě ve čtvrtek v podvečer.

Slunce mě stále pobolívává. už nic nezabírá, ani Praha. Zkouším ještě záložní léky. Držte mi palce, ti kdo to sem chodíte číst a ještě vás to neotrávilo. Taky Vás někdy bolí Slunce?

Ne, ještě se mi nechce spát. Ta modrá je totiž nějaká přitažlivá. Dnes jsem procházel Prahou jen tak nazdařbůh, tu něco vyfotil, tu zase snědl muffin, tu prohodil pár slov s harmonikářem a tu mě zase málem, asi 5x, přejelo auto. Mimochodem, kdo vlastní reklamní plochy ve vagónech metra? Je to strašná nuda. Vlastně dobře, lidi v Praze aspoň více čtou, knihu u sebe má kde kdo.

Tak, Jiří Vaněk počká, pak profesor jistě promine a pochopí, že jeho kniha není vhodná do jedné hodiny ráno. Vyměním ho raději za Hájili jsme hrad od Williama Eastlakea.

Přejte mi dobrou noc a já ji budu přát Vám. Žádná sbohem, s ním stejně nikdy nepůjdu, omlouvám se bohuvěrným.

6.10.2008 Kdesi v Praze

Šla kočička s kocourkem po Praze a pořád se smáli. Povídali a do toho se stále smáli. Sem tam pršelo. Ona vylila a on se smál. Chodili a taky bloudili. Jedli a pili a všemu se trochu divili.

Dejte mi psát. Já musím, já chci. Ona je tak krásná a roztomilá. Bože, co já s ní, co mám dělat a jak? Uvidíme, pořešíme a vyřešíme. Chci jí, strašně moc. Je dobrá je luxusní a roztomilá. A měla by malovat. Víc a víc.

22.9.2008 (přibližně kolem podvečera)

Pojďme najít místo k procházkám. Místo, které nikoho neomrzí, ani mě. Na jednom místě moc dlouho nevydržím. Rok někdy prostě stačí.

Jedna kniha a její příběh zase končí. Je za mnou další rozchod. Budu čekat na další. Říjnem začíná kniha další a jiný příběh. Bude to už asi román, protože si v tom zahraje svoji roli hodně lidí. Velký rozpočet a velké nájemné. Zatuchlá schodiště a temné uličky, mnoho strachu, pár piv. Pár smutných srdcí za sebou nechávám a ještě nechám, trocha lásky zase bude, když to půjde. Polibky a snění za zdí.

Občas si na tu zeď vylezu, sednu si a nohy nechám plandat dolů jako dvě loutky, bude podvečer, vzduch klidný a teplej a já budu koukat do dálky, usmívat se a někoho držet za ruku. Pak se na toho někoho podívám, usměje se na mě a já na ní a budu vědět, že co dělám, dělám dobře.

A děkuji za polibky!

22.9.2008 (kolem půl třetí ráno)

Někdy nevím kam jsem co dal. Ani kudy se na křižovatce dát. Stejně jako někdy nevím co mám říci nebo co psát. Ale vím kam co dali ostatní, kudy jít, co říct a co mají psát.

Někdy nevím co mám dělat a jak se chovat. Vlastně ne někdy, já to nevím vždy. Ale co mají dělat a jak se chovat ostatní, to vždy zase vím. Tedy alespoň to tvrdím.

Nejdřív málo píšu, pár hádek a pár měsíců mlčení, nadávky, pak zase málo fotím a následně ignor. Záleží tolik na kvantitě? Záleží na počtu stránek, fotek, minut a centimetrů? No tak! Záleží na myšlence, její kráse a hloubce. Důležitější je účel, ta myšlenka prostě.

Zima se rovná období kdy mi není teplo. Zima se rovná čtyřem měsícům. Teplo se rovná období kdy mi není zima. Teplo se rovná čtyřem měsícům. To znamená, že máme čtyři měsíce neurčité teploty. V září se vracejí studenti, v září jsou plná knihkupectví. I v září je mi teplo. V říjnu mi bývá horko.

Ta mapa je strašně stará. No, tak ji radši zase slož, co kdyby mi uřízli nohu nebo obě, no radši ji opravdu schovej. Vypadám prý jako Cathrin Zeta Jones. No skvělý, jedem se slepým taxikářem.

Ležím v posteli, raději usínám.