Hezké datum bych řekl, kdyby bylo. Na stole nedopité pivo, prázdná sklenka od vína, aspirim, nějaké knihy a spousta zbytečností. Okno otevřené dokořán do pokoje vpouští studený vzduch a růžovou oblohu. Je půl šesté ráno. Vzbudil jsem se ve svém deliriu smutku a prázdnoty. Spi chlapče, to byl jen sen.
Přijde chlap k doktorovi, že prý má deprese. Že život je tvrdej a krutej. Že se cítí v tom hrozným světě úplně sám. Doktor povídá, že léčba je snadná: "Do města přijel slavný klaun Pagliacci. Zajděte se na něj podívat. To by vás mohlo postavit na nohy." Chlap se rozpláče: "Ale doktore, já jsem Pagliacci."
Tak asi takto dámy a přátelé, marnost nad marnost. Zkrátím to raději: hloupé a smutné holky, ale co, já se snažil.Mám teď spousty, řekl bych. Takže se těším čtení novin, sledování všech zpráv a neskutečně si to užívám. Poznávám nové ulice ve městě a divím se, že tu takové máme. Dívám se po lidech a přemýšlím o nich. V kinech teď běží Brüno. Kdo viděl, nemusím povídat, ale tohle mohl vymyslet jedine Cohen. O tom těžko něco napsat, snad jen, ano, občas jsem se smál. Je to fakt debilní a reflektuje to americkou mentalitu. (Bradolf Pittler) Myslím, že pořád je to všechno o lidech, ale taky o dobrém jídle a pití, o dobré knize a filmu, o dobrém obraze, fotce nebo písni. Špatné lidi zahodit a je to.
