Dopoledne. Pustil jsem si znova Fontánu. Nemůžu z toho filmu. Opravdu. Po půl třetí čajovna. No uvidíme. Film skončil a zase čumím do blba. Je to nářez, ne že ne. Skvělá hudba.
Jsem po obědě a přesto mám hlad. Křičí tu dítě. Právě dokoukalo, už po milionté, Želvy Ninja. Divím se mu, opravdu.
Mám divnou náladu. Pořád koukám do blba, přemýšlím. Ale vlastně ani nevím nad čím. Nad Váma? Nad sebou, nad tebou. Asi ano. Stále stejné otázky. Hned na to stále stejné odpovědi.
Dítě mi rozložilo Rubikovu kostku. Mých námitek nedbaje. Už to nikdy nesložím zpět.
Vraťme se k otázkám a odpovědím. Stále se ptám. Ty víš na co. Ale pochybuji, že to tady čteš. Odpovědi dostávám stejné. Je to lepší. Jsi úžasná a čas máš všechen ode mě. Ty jsi teď pryč a já strádám. Ty běháš a já dlouho spím. Ty spíš a mě to teď vůbec nejde. Ale jinak jsem šťastný. Těším se na tebe, na tvé rty. I na tvé občasné mlčení.
Věčný život z mízy stromu života. Je to vůbec výhra, být tady věčně? Možná taky ne co? Co kdyby si Eva tenkrát ukousla ovoce ze stromu života a ne ze stromu poznání? Co by se změnilo? Um? Evičko, já ti to říkám pořád, že jsi trouba.
0 komentářů:
Okomentovat