22.5.2008

Pozdě v noci, spíš k ránu tohoto dne:

Láska je sakra divná. Dělá nám to schválně, že? Spojuje lidi, kteří spolu nemají být nebo vlastně ani nemůžou být. Koukám na Pokání, nemůžu spát (vlastně jsem potom už ani neusnul). Ještě že můžu psát. Jediný štěstí. Co bych dělal bez psaní? Filmů a nebo bez lásky? Hm? Láska je prý poznat i z fotek. Ale jen když někdo chce. Pořád Pokání, pane bože to je film, proč. Proč jsem si ho teď pouštěl.

Někdo mi už jednou řekl, že je nerad smutný, že není jako já, že mě to baví být smutný. Baví? Já spíš nějak nemám na vybranou. Z čeho mám být veselý? No? Řekněte někdo? Já Vás poslechnu. Nejde to. Život je takovej prapodivnej no. Přijdu si jako loutka. Někdo tahá za ty provázky a já si myslím,že ne. Že jsem pánem svého života i osudu. Nevím čemu věřit, co dělat a co si myslet.

Pořád jen píšu. Doufejte se mnou, že mi to pomáhá. Protože jestli ne, tak plýtvám energií, tužkou, časem i papírem.

Zmínil jsem se tady o lásce. Znáte to, to šimrání v břiše při polibku? Závratě a motání hlavy. Každý to má jinak. Kdo při polibku nic necítí, tak má zítra výročí zlaté svatby nebo toho druhého nemiluje. Sebe se ptej.

Už mě od psaní bolí hlava, zase se natáhnu a budu koukat na to Pokání, ano? Souhlasíte se mnou? Kdo ne, tak má smůlu, je to přece jenom moje věc. Ale bylo od Vás hezký mě alespoň politovat. Jsem ospalý a někdo mi nedává spát, trápí mě.

Přeji dobrou noc (jak už jsem napsal, nespal jsem)

Později téhož dne:

Kavárna, káva. Dnes nějak bez novin. Pustil jsem si film, už ráno, Cloverfield. Docela masakr. Natočený jen obyč domácí kamerou. Hele fakt nářez. Začíná to večírkem. Všichni kalej jako prasata, znáte to. A pak něco spadne na NY. Běží hned do ulic, na nějakém mostě všechny zabije obří ocas nějaký ještě obrovitější potvory. Nechtěl bych být v téhle situaci nalitej, opravdu ne. To stojí za vidění tenhle film, opravdu. Ty krávo, masakr. Jaktože pořád všude funguje elektrika? Hláška: „Počkej, ty znáš supermana? Ty ho znáš taky? Pane bože, jaký souznění. A znáš i Garfielda?“ Teď je v metru zmasakrovala nějaká hmyzí potvora. Asi v 60. patře nějakého baráku přelézají na druhý barák, který se zřítil a opřel se o ten první. Ženou se za Beth. A, kupodivu mrtvá není, má jen pod lopatkou zabodnutou nějkaou tyč.